zahrada

Vlčihorská zahrada je jednou z mála veřejných botanických zahrad založených od počátku na principech permakultury.
Boryt barvířský
Isatis tinctoria
Brassicaceae - Brukvovité
dvouletá
 
 

Lidové názvy: indigo německé, indigi nepravé, rét, rýt obecný, uřet, vajt, veyt 

Původ a sběr: Pochází z jihovýchodní Evropy a okolí Středozemního moře, postupně se rozšířil i do střední a východní Evropy a Ameriky. Několikrát do roka lze sbírat velké listy, malé se na rostlině ponechávají a tím si zajistíme sklizeň několikrát do roka. Na odvary lze využít i kořen. 

Popis: Rostlina má vícehlavý kořen, přízemní růžici kopinatých listů, ze kterých vyrůstají lodyhy vysoké až 1m. Kvete od května do července hrozny žlutých drobných kvítků. Plody jsou velké křídlaté nažky, v době zralosti tmavohnědé. 

Léčení: Listy i kořeny lze ve formě odvaru doporučit na léčbu horečnatých a epidemických onemocnění (angína, příušnice, žloutenka). Má silné protivirové a adstringentní účinky a dle TČM velmi chladné povahy, pročišťuje horkost, odstraňuje toxiny, ochlazuje krev, uvolňuje hrdlo. V antice se používaly rozdrcené listy na vnější léčbu vředů a na stavění krvácení. Keltové používaly modré barvivo i k tetování. Sasové modré barvivo z borytu používali běžně pro modrotisk a také jej míchali se žlutým barvivem z rýtu barvířského, čímž vznikla proslulá linkolnská zeleň. 

Pěstování: Preferuje slunné stanoviště, je nenáročný na živiny, ale zároveň nadměrně vyčerpává půdu. Nemají ho rády včely. Na mnoha místech Jedná se o dnes již zplanělou rostlinu, kterou můžeme nalézti ve volné přírodě 

Množení: Množí se velmi dobře samovýsevem nebo vyséváním v dubnu přímo na stanoviště. 

Zajímavosti: Fermentováním listů borytu se získávalo velmi kvalitní a žádané modré barvivo (borytová modř), které se využívalo k barvení látek a to až do konce 18 století, kdy jej postupně vytlačilo pravé indigo.