vlčihorská zahrada, z.s.

 Jak uchovávat osivo?


Osivo je důležitým zdrojem kulturního dědictví a po staletí bylo uchovávání vlastního osiva jednou z hlavních povinností každého farmáře.

Tato dovednost se dědila z generace na generaci a ještě naše babičky se v základní škole učili praktické roubování stromů. Roubování je způsob, jak spojit větvičku osvědčené odrůdy = roub = s podnoží stejného druhu stromu, která může být divoká, tzn. „z pecky“. Roubování, řízkování, hřížení a dělení trsů jsou způsoby, jak rozmnožit pěstované rostliny vegetativně - je to proto, že dělíme vegetaci, a většinou tak děláme i v době vegetace.

Pěstování ze semen je naopak způsob, jak množit rostliny tzv. generativně, protože semínka rostlin jsou vlastně další generací té samé rostliny. Na osivo vždy vybíráme z nejdzravějších rostlin a je to v jistém smyslu slova „obětování“ těch nejhezčích rostlin, protože je nesníme... Takový výběr těch ušlechtilých, tj. šlechtění, probíhalo vždy na každé farmě, na každé zahradě.

Při osivaření je důležité dodržovat několik základních pravidel pro zachování odrůd (vědět o možnostech sprášení odrůd, zda je rostlina opylována hmyzem nebo větrem, a ve kterou dobu...)

 Pro začátek ale stačí začít se snadno udržovanými druhy, jako jsou fazole nebo hrášek, u bylinek je velká jistota, že sebrané semeno bude vždy stejné jako „mateční“ rostlina (ale i zde jsou vyjímky, třeba máta). Je to proto, že byliny jsou rostliny v podstatě divoké a nebyly tak široce prošlechtěny na tvar, velikost, výnos, barvu. U zeleniny už je to jiné a lze říci, že šlechtění (tj. výběr) na jednu vlastnost – například velikost a pravidelnost tvarů – je často na úkor odolnosti rostlin k výkyvům počasí. Právě proto je důležité pěstovat staré a krajové odrůdy.


Co jsou krajové odrůdy?

Krajové odrůdy jsou takové, které jsou zvyklé na specifické místo a způsob pěstování. Může to být celý region, ale také údolí, kde přicházejí brzo mrazy a určitá plodina si na to zvykla. Úkolem zahradníka je pak vybírat z rostlin vždy ty nejzdravější a nejodolnější, což ale nemusejí být vždy ty největší :-)

Krajové a odolné odrůdy jsou také zlatou studnicí, tzv. genovou bankou, ze které lze brát v případě, kdyby došlo k napadení šlechtěných odrůd, na které jsme zvyklí.


Právo na udržování vlastního osiva je v některých částech světa je i politickým aktem a rozhodnutím. Není náhodou, že v místech, které jsou kolébkou kulturních rostlin, je dnes právě tady soustředěn zájem velkých osivářských firem. Z Jižní Ameriky pochází tisíce odrůd kukuřice, fazolí a lilkovitých – brambory, rajčata, papriky, lilek. Z Asie je to zase množství odrůd rýže a soji.

Ty chtějí na jednu stranu získat původní, odolné a zdravé odrůdy jako zdroj pro svoje šlechtění, některé si dokonce chtějí nechat „patentovat“, a na druhou stranu mají zájem přinutit legislativními změnami, aby farmáři byli nuceni si každý rok osivo nakoupit jako registrované odrůdy. Takový zásah do základních práv farmářů někde zatím odolává velkému odporu místních komunit, protože v těchto oblastech jsou lidé existenčně závislí na vypěstování si vlastního jídla a umějí se za svoje práva postavit.

My můžeme v tomto snažení pomoci svojí znalostí o uchovávání osiva a podporou pěstitelských sdružení při výběru osiva pro naše zahrady, a také konzumací lokálních a sezónních potravin, jak jen je to možné.

Dobrou chuť.