vlčihorská zahrada, z.s.

Agastache anýzová, třapatka nachová a šalvěj lékařská

Dnes si představíme sestry ze Severní Ameriky, krásky s dlouhými stonky z Velkých planin, tradiční indiánské byliny, které dokázaly vyléčit mnoho neduhů. I nám mohou posloužit tyto nenáročné trvalky, stačí trochu propustné půdy, slunce a zázrak je na světě.

Šalvěj kvete první, už během června otvírá svá fialová či světle růžová kvítka na loňských stoncích. Já sbírám stále dokola jen vrchní listy, je z nich báječný čaj při kašli, chrapotu, zánětech v krku či kdekoli jinde v těle. Svým dynamickým růstem, kdy první rok roste stonek s listy, který druhý rok odkvete a uschne, mi povídá o plynutí času, ukazuje mi posloupnost věcí a předává mi důvěru ve vesmírný pohyb.

Třapatka se budí později na jaře a začíná kvést začátkem srpna. Je proslulá svými účinky na posilování imunity, kteréžto látky obsahuje ponejvíce kořen kopaný brzy z jara. Přiznám se, že kopání kořenů je pro mě noční můra. Možná, že až budu mít celé latifundie třapatek a unaví mě třepetání motýlů z květu na květ, tak vezmu rýč a opravdu si udělám ten superléčivý čaj z kořenů. Zatím mi prostě musí stačit ta trocha listů a okvětních lístků z mého záhonku. Ale i tak mi růžová sluníčka dokážou vnuknout své poselství – soustřeď se na tuhle chvíli, nic jiného není.

 A do třetice všeho dobrého agastache. Dala by se snadno odbýt, že je to taková indiánská meduňka, co navíc voní po fenyklu, tak trochu jiná rostlina proti nespavosti a podzimním chmurám, po které navíc zřejmě nebolí břicho anebo skvělá televize pro všechny, co se rozplývají nad čmeláky a včelkami samotářkami. A bylo by hotovo. Ale naneštěstí odbýváme spoustu věcí a nejvíc sebe a svou duši, a právě proto já vnímám tuhle trochu nenápadnou květinu jako velkou svíci do přítmí života, jako pokorný ukazatel směru kudy k sobě, jako velkou přítelkyni pro bolavé bříško vnitřního dítěte. Na nás je jen zkrotnout a nechat se pohladit, ale to je zase jiná kapitola.