vlčihorská zahrada, z.s.

Vlčihorská zahrada v listopadu

Zahrada se pomalu choulí do sebe před studenými větry. Poslední listy z dřínu opadaly, barevný tanec skončil, i kvítka bůhvíodkud zatoulané podzimní astry odkvetly. Ale není konec, stačí se podívat na větve s pupeny nachystanými, při nastýlání je vidět nové puky čekající na startovní výstřel jarního slunce. Plicníky tu přípravu vzaly obzvlášť důkladně s novými listy s veselými skvrnkami. Smrk, borovice i malé cedry vznešeně ční k modrému nebi. A my zahradníci jak za dob pana Čapka ryjeme, hnojíme, přesazujeme s prokřehlými prsty a vyfoukanou hlavou. A taky listujeme učenými knihami, neboť se nám už stýská po květech a letní zeleni, ale statečně to maskujeme získáváním nových moudrostí. A nad hrnkem bylinkového čaje si můžeme s panem Čapkem i zafilosofovat: „Říkám vám, smrt není; není ani spánek. Rosteme jen z doby do doby. Musíme mít s životem trpělivost, neboť je věčný.“

Lípa v listopadu

S poslední troškou listí už se chystá na zimu. Trochu jednobarevně – šedá kůra proti šedému nebi. Už dlouho nevydržím sedět na lavičce, i když vrásčitá kůra přes bundu netlačí. Podzimní nálady dorazily s větrem, nějak rekapituluji, co dozrálo, kolik jizev a šrámů přibylo, co všechno odnes čas. Naše lípa má také jizvu, a pořádnou. Někdo tvrdí, že od blesku, někdo od toho, jak roste. U mě se též objevila jedna jizva na těle, ale co teprve na duši – ale to asi znáte. A kolik jizev jsem druhým udělala já? Koukám na tu lipovou zacelenou ránu a říkám si, že je dobře, že je pod ní to nejtvrdší dřevo, že strom sám ví nejlíp, jak se zahojit. A to mi dává naději, že to někde hluboko vím i já i všichni ostatní.