vlčihorská zahrada, z.s.

Vlčihorská zahrada v červenci

Procházet se zahradou v červenci, to je dozajista jako procházet se rájem. Jeden neví, kde má oči nechat a na co se dřív soustředit. Zda na listovou zeleň nebo na veselé květy. A že toho nekvete zrovínka málo – agastache i třapatky, řimbaba i srdečník, fenykl i arnika... Ale zahrada ukazuje také jedno ze svých tajemství, zkusím je pro vás popsat. S hlavou plnou starostí a povinností se mořím s plevelem v počínajícím vedru. Jiřičky štěbetají, žáby drží koncert, kolem vážně proletí první babočka paví oko. Krmí se na kozlíku – ten musím ostříhat, než se vysemení po celé zahradě. Jdu kolem pupalky – rozježený stonek rozkvetl prvními žlutými srdci, měsíček mi naopak zamává pod šípkem s prvními zelenými plody. První fialové pozdravení od slézu maurského, má to letos ale trápení s brouky! Rozpustilé babočky kopřivové hrají na honěnou, třezalkové hvězdičky svítí, divizny rostou do krásy... A najednou – hlava je čistá, trápení fuč. Desítky zelených lístečků vyčistily mysl, nevím jak, zato dokonale. Už můžu zase vesele žasnout nad žabím domkem v meduňce, měřit se s konopáčem nebo omanem – už jsou oba kluci větší než já, a to ještě v dubnu byli jen nanicovaté špičky! Slunce dští červencové vedro a já s panem Čapkem opět říkám věčnou zahradníkovu mantru: „Mělo by zapršet.“


Lípa v červenci

Nikdy se nedostanu tam,
kam přesahuje v červencové noci strom.
To vím a letní noc mne učí dál.
Jan Skácel / Smuténka

Často citovaná báseň. Mne učí lípa a životní běh. V letním vlahém podvečeru sedím na lavičce, lidské venkovní činnosti utichají, mírný vánek zůstává a s ním i vůně posekané trávy. Na hvězdy je ještě brzy, ale v tom úseku času bez slunce a tmy je cítit ještě něco okolo. Lípa jako obvykle jen stojí, ale ten pokoj, klid a ticho je naprosto hmatatelné. Napsala jsem ticho? Ano, ale jen zdánlivé. Lípa zpívá svou věkovitou píseň Stvořiteli, zní akordem, který se dotýká nebe. Hudba sfér plní skrze ni i náš dvorek. Ona plní svůj stromový úkol dokonale.
A moje lekce? Podívat se na svoje lidství. A jde to těžce a neradostně. Vidím sebe jako mezka, jdoucího umanutě za svou mrkví, jako opici, neschopnou pustit v pasti vytoužený pomeranč, jako býka s rudým hadrem před očima, jako lenochoda, sysla....
Ale já mám být člověkem a zpívat píseň svému Stvořiteli. S lípou to půjde, to je dobrá učitelka.