vlčihorská zahrada, z.s.

Červen ve Vlčihorské zahradě

Červnová kapitola pana Čapka pojednává nezaměnitelným způsobem o sekání trávy. Tehdy relativně tichá záležitost povýšila ve své hlasitosti, ale o tom psát nechci, to určitě dobře znáte. Rostliny na zahradě už znatelně povyrostly, ladně se vlní ve východním větru a jsou krásné, mladé a voňavé. Kostival září svými fialovými zvonečky, kozlík voní bíle, večernice, levandule, třezalka i rozchodnice – všechny se strojí do krásy na slavnost slunovratu. Radost pohledět a pobýt s nimi. Když odhlédnu od neustálého boje s plevelem, uvidím bezový keř v květu a mnoho dalších krásných zelených přítelkyň, které nám za tak málo poskytují tolik užitku a radosti...


Lípa v červnu

Červnové ráno pod lípou – zamlžený obzor s šeříkovou vůní, když nohy studí od rosy. Strakapoudí ťukání a nádherná symfonie ptačího zpěvu. Nad hlavou zelené přítmí, z holých větví se během jediného týdne stala katedrála, kde není místo pro čas, starosti, vlastně není jiný svět. Taková soukromá planeta, jako z Malého prince. Možná přijde na návštěvu, budeme tiše sedět v zeleném stínu rána nebo pozorovat západ slunce a debatovat o pěstitelství rostlin. Možná má mšice na své růži, možná si ochočí sýkorku, aby mu je něžně ozobala. A možná už tu sedí se mnou, protože právě jedna taková tu poletuje a zpívá... Kdo ví, jak to je a kdo ví, jak to bude? Lípa určitě.

A co mě lípa učí? Úplně vidím sebe v jiném – všedním – ránu, ve spěchu s hlavou plnou starostí plním očekávání a povinnosti. Nevidím stromy v mírném vánku, necítím rosu přes boty, nevnímám její vůni ani krásu. Jak velká pošetilost, jak velké honění se za chimérami... Z dálky volá kukačka a mě radost tančí v duši. Lípo, děkuji.