vlčihorská zahrada, z.s.

Květen ve Vlčihorské zahradě dobra

Květen, to jsou první stvoly, první lístky. Před očima se odehrávají zázraky, na které nemáme čas se dívat. Země vydala malou nanicovatou špičku, která dlouho jen tak stojí, jen pomalinku tloustne a bobtná a pak najednou – jako po startovním výstřelu – zadržet to nejde – je z ní metr vysoký stonek tlustý jako palec. Květy budou až později, ale krása a čerstvost listů, to se nikdy neokouká. Třeba agastache a její fialové první lístky – dává si na čas, princezna. A levandule se také snaží a yzop a meduňka, merlík, fenykl i arnika se svými měkkými listy přizvukují jaru. A těch kopřiv, co se urodilo a kapičky v kontryhelu, bílé květy česnáčku a první lístky máty... A z myrobalánu opadaly i poslední okvětní lístky a motýlů je vidět čím dál více. A jiřičky a kosi pilně shánějí potravu a notují své písně... A… A… má to tak nějak svůj rytmus.
A zahradníci, když rovnají bolavá záda, hledí na vysoká oblaka a říkají – stejně jako Karel Čapek: „Mělo by zapršet.“


Lípa v květnu

Dívám se na lípu začátkem května a vlastně nevidím žádný zásadní rozdíl oproti dubnu. Možná malinko víc nalité pupeny, to ano, ale žádné listy se ještě nekonají. Lípa má své tempo, není žádná horká hlava jako bez nebo švestky. Už rozkvetla i třešeň, břízky a buky jásají jaru svou něžnou zelenou, javory, modříny i naše stará hrušeň se už probudily. Dokonce i lípy na Vlčí Hoře na mě mávají, když čekám na autobus domů... Naše lípa je prostě ospalec. Už má své roky, už není žádné děcko, ale do nejstarší lípy má ještě hodně daleko. Trochu mi připomíná naše děti, ty také nikdy nechtějí z postele. Laskavá lekce smíření, každý jsme jiný a je důležité brát věci takové, jaké jsou. Omšelá, ale hluboká pravda. A lekce z druhého břehu – jít svým tempem, stát klidně v jakémkoli příboji událostí. Však se dočkám zelených špiček pupenů i čerstvě narozených listů, to je jednou jisté.