vlčihorská zahrada, z.s.

Duben ve Vlčihorské zahradě dobra

Začneme opět s panem Čapkem: Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův. Napsala bych to stejně – ani zahradníky, ani jaro už nelze zastavit. Život proudí ze země a ukazuje další a další vrstvy své krásy. Můžu se snadno ztratit při pohledu do rašícího pupenu, jeho souměrnost, něha a přitažlivost si nezadá s magnetismem černé díry. Stejně jako první divoké květy barvínku či sedmikrásky nebo podbělu či plicníku – jejich touhu po životě mít, kvést navzdory sněhovým přeháňkám, to je inspirace do života! Co na tom, že při práci na zahradě ještě zalézá za nehty a záda tuhnou a bolí... Pěnkavy tančí své svatební tance a žabky z rybníka k tomu spokojeně bručí, bezové a rybízové lístky už tichounce mávají, že jaro je tady. A až rozkvete špendlík neboli odborně myrobalán a prvosenky a měsíčnice – ono to dlouho trvat nebude – to teprve začne to správné forte.

Budu jako vždy končit citátem. I když je nerada používám – přijde mi to, jako když člověk na louce plné orosené krásy listů obdivuje květy divizny. Ale pro jednou, že je to pan Čapek: „Kdybych běžel pěšky až do Benešova, viděl bych menší kus jara, než když si sednu na bobek v zahrádce. Člověk se musí zastavit...“


Lípa v dubnu
Nebudu chodit kolem horké kaše a půjdu rovnou k věci. Splnil se mi můj dávný sen – udělali jsme si u lípy lavičku. Mluvili jsme o tom už při stěhování, že si uděláme lavičku kolem lípy a budeme koukat na obzor a necháme utíkat svět kolem. A po osmi letech a asi hodince řezání a tlučení je tu. Nedivte se té době, můj muž je truhlář, přísloví o kovářovic kobyle stále platí. Byla to moc pěkná chvíle, to společné dělání z otlučených prken. Mám prostě šikovného muže a teď se na chvilku můžu jít vyhřívat jako ještěrka na naši novou lavičku.
Dnes je větrno, po obloze se převalují modrošedé mraky. Straka zápolí s uschlou větví, staví hnízdo na vedlejším smrku. Mě by se taky hodilo vyčistit hlavu od neplodných myšlenek, kdyby to šlo tak hladce jako té strace ulomit větévku... Káva stydne, dubnový vítr mě zahání ke kamnům. Stejně je úsměvné, kolik „archaických“ přísloví pořád platí. Na chvilku si připadám jako z knihy Babička a úplně tomu rozumím. Kam se hrabou parádní venkovní sety z hobbymarketů na lavičku udělanou kolem stromu, se kterým žijete. Na zádech tlačí kůra, nad hlavou čarují ještě holé větve, najednou se čas zastaví a z kafe se stane živá voda. Kouzlo. Co dodat? Zkuste to taky!