vlčihorská zahrada, z.s.

Únor ve Vlčihorské zahradě dobra

Dovolím si začít stručným výtahem z kapitoly pana Čapka: Zahradník v únoru pokračuje v lednových pracích, zejména potud, že pěstuje hlavně počasí a honí první známky jara, což jsou krokusy, zahradnické ceníky, sněženky a sousedé, kteří na svých zahrádkách zlepšují půdu, kochají se nalitými pupeny a navzájem se ubezpečují, že jaro se blíží...
Při pohledu na naši zahrádku přikrytou sněhem si říkám, že krokusy a sněženky žijí v klidu a nevědí, že mají špičkami svých lístků ohlašovat konec lyžařské sezóny. Pupeny dřínu se také zalekly své opovážlivosti a neženou se do kvetení, to jen lísky s praporky jehněd nabízí občerstvení pro otužilé... Ovšem milovníci ptačí říše si přijdou na své, tanečky kolem krmítka se doopravdy neokoukají. S rozbřeskem se objeví kosi, pak sýkorky, kdežto hýlové až později dopoledne. Hejna zvonků zelených nebo vrabců raději operují na zemi, kdežto vzácní barevní dlaskové či datlík si krmítko majetnicky zaberou pro sebe a urputně ho brání...
Takže spíš než pro zahradníka je nyní zahrádka působištěm pro umělecké fotografy, kteří ovšem musejí být značně mrazu a větru odolní. Já se bez mučení přiznám, že jsem fotograf pouze z nouze, takže mě se velmi týkají zahradnické katalogy. Ty jsou mojí velkou slabinou, ale ono je tolik zajímavých druhů, že je snad možné to omluvit. Tak mě napadá, že se budu muset poohlédnout po semenech nějaké velké odrůdy slunečnice, přeci jen bude užitečná naněkolikrát...
Sečteno, podtrženo – přesně podle pana Čapka: My zahradníci se nedáme, už ženeme do nové mízy... Jaro je každým dnem blíž a blíž!


 Lípa v únoru

Zima a její vrtkavé počasí – určitě to dobře znáte. Chvíli mrazivo, chvíli blátivo... Lípa klidně čeká na jaro s kapičkami na větvích. Já ležím v posteli s rýmou a kašlem a jako samoléčbu mám generacemi prověřený čaj z lipových květů. Běžná situace, nad kterou vás nenapadne se zastavit. Ale co když nás má trknout, že čaj z lipových květů je obrovský dárek? A co když není dárek jen ten květ, ale i ta vůně a dokonce i ta chvíle, kdy sobecky škubeme květy do zásoby na zimu? Vybavuje se mi ta chvíle v lipové aleji v srpnovém odpoledni. Dětem se to už trochu zajídá, trvá to dlouho, taška je velká. Stromy omamně voní, do zad se opírá horké slunce, zrající ovesné pole ve slabém větru lehce šustí, v korunách bzučí tisíce průhledných křidélek. Tahle chvíle je možná ten největší dar, být součástí, aspoň na chvíli.
Napadá mě, jestli dokážu já někdy zcela nezištně dát takový dárek, to nejlepší ze sebe. Jestli dokážu pohladit jako ten voňavý čaj nebo jestli si někdo vzpomene na nějakou společnou chvíli... Budu doufat a věřit, že odpověď může být kladná, že se mi to podaří.
Jsem zpátky v únoru. Lípa klidně stojí, jako pravý ochránce před každou špatnou chvílí. Začalo sněžit.