vlčihorská zahrada, z.s.

Milí přátelé,

chci se s vámi podělit o svůj nápad. Při nedávném prohlížení naší knihovny mi totiž padla do oka kniha Zahradníkův rok pana Karla Čapka. Možná si říkáte – povinná četba, známe, co to zkouší... Já se ale dobrovolně přiznávám, že jsem v textech z roku 1927 našla velké zalíbení. Nádherná čeština, velmi blízké téma, a protože je známo, že zahradníci v zimě mají mnoho času, zvu vás na „srovnávací studii“ zahradníků tenkrát a teď. Nebudu se šťourat v malichernostech, je opravdu jedno, že tenkrát byly v kurzu floxy a u nás roste spíš kostival. Důležitá je zahrada a pochody v zahradníkově duši.

A když už jsme u velikánů, kteří inspirují, ve druhé části svojí grafomanské práce bych vám chtěla představit myšlenky, ke kterým mě navádí naše lípa. Je zvláštní, že mi nikdy předtím nepřišlo na mysl psát o tom, co mě vlastně lípa učí. Ale čas uzrál a já se pokusím něco z těchto niterných vnitřních hnutí vypsat z duše. Nejdřív trochu popisu. Je jí něco mezi 80 - 90 lety, typ malolistá a stejně jako mnoho ostatních mladších lip v okolí je krásně rozdvojená. Možná je velkým vzorem nebo je něco ve vodě, ale svou symetrickou dokonalostí vyvolává mnoho symbolických představ, ke kterým bych ale nechtěla sklouznout. Třeba z fotek leccos odvodíte sami...

Takže zadoufám ve vaši přízeň a v to, že žádný z mých učitelů češtiny se vám nedívá přes rameno.

Leden ve Vlčihorské zahradě dobra

Podle pana Čapka zahradník v lednu hlavně pěstuje počasí a ledové květy a ničí své zahradní náčiní hnán touhou zpracovávat půdu. Musím souhlasit. Pěstování počasí a obhlížení zahrady a mnohé rozmluvy o tom, jak je a jak by mělo být, jsou na denním pořádku. Ledové květy se ale pomalu stávají kriticky ohroženým druhem, není divu, těsnění do oken se poněkud rozmohlo. Při obhlídce lehce zasněžených záhonů vidíme to, co jsme na podzim přehlédli, a kde raší řimbabě či kopřivě nové lístky. Zahrádka spí neklidně, říkám si a potají beru do ruky kus hlíny, aby načas ustoupily abstinenční příznaky. A přemýšleje o podzemním životě rostlin (víte, že jedna rostlina žita má kořeny dlouhé 660 km?) hledím na pomuchlanou šalvěj. Utrhnu si mišpuli na obhlídku švestky, zda na ní nejsou motýlí vajíčka. Nejsou, nevadí, třeba bude něco na kopřivách. Pomyslím na všechen malý život poschovávaný po zahradě, popřeju klidný spánek a jdu do tepla vyzout mokré boty. Krokusy ani sněženky ještě nekvetou, jen dřín má poupata už už prasknout. Čeká mě výběr nových rostlin, semínka tradičních odrůd, pytlíkování našich semínek na jarní burzu a toužení po laskavém jarním slunci. A tak na závěr můžu s panem Čapkem zvolat: Pane na nebi, jak je ten leden dlouhý!

Lípa v lednu
Koukám, jak jí v mírném větru tančí větve, jaké stíny vykresluje bledé slunce na jejím kmeni. Kůra – nebo lépe borka, první lipová vrstva, pod ní všechny ostatní. Korkové kambium, lýko, kambium, xylém, jádrové dřevo, všechno pěkně jak má být... Napadá mě, jak asi vypadá srdce naší lípy. Vědomí je v koruně, ale co srdce? Fantazie je divoká kobylka, před očima mi vyvstává představa nádherného zářícího srdce, co zhasne a skryje se do ostatního dřeva v okamžiku smrti. A zároveň s tímto obrazem se vynořuje otázka: Jak je na tom moje srdce? Je taky nádherné a zářící nebo tvrdé, vrásčité a okoralé jako borka, na kterou se dívám? Fantazie je divoká kobyla, je pryč a zůstává jen tíseň, že moje srdce je jako srdce huornovo. Ale konec fantazírování - jak znovu rozzářit tu pumpu, jak seřadit správně vrstvy, aby kůra byla tam, kde má být? Těžká otázka, ale odpověď je snadná. Stát pevně nohama na zemi, tančit, když hraje hudba a hlavně – mít ten správný nadhled, jako naše lípa. To vám z celého srdce přeji do celého roku!