zahrada

Vlčihorská zahrada je jednou z mála veřejných botanických zahrad založených od počátku na principech permakultury.
Barborka obecná
Barbarea vulgaris
Brassicaceae – Brukvovité
trvalka
 
 

Lidové názvy: svaté Barbory zelí, barbera 

Původ a sběr: Je hojně rozšířena, nejvíce ve střední a jižní Evropě, dále v západní a jihozápadní Asii a na západě Severní Ameriky. Sbírají se listy. 

Popis: Rostlina 20–60 cm vysoká, s lodyhou obvykle větvenou jen v horní polovině. Listy sytě tmavozelené, ve spodní části řapíkaté až přisedlé, v horní části peřenolaločné až peřenosečné. Kvete od dubna do července zlatožlutým hroznovitým kvetenstvým. Plodem jsou šešule. 

Léčení: Přízemní růžice listů lze sbírat i pod sněhem a to až dlouho do zimy. Používat je lze jako zdroj vitamínu C a (betakarotenu) provitamínu A do salátů či vařené jako zelí. Chutí připomínají řeřichu. V lidovém léčitelství se listy využívaly vnitřně pro své močopudné účinky a zevně jako hojivé náplasti na rány. Neopomenutelný význam má barborka jako medonosná rostlina. 

Pěstování: Nenáročná rostlina, vyhovuje jí slunné stanoviště a propustná půda, ale snáší dobře i polostín. 

Množení: Množí se kořenovými výhony a semeny, která nejlépe klíčí v roce, kdy dozrála. Semena sejeme mělce, jinak nevyklíčí. Rostlina v prvním roce vytváří pouze přízemní růžici listů, lodyhu s květy vytváří v roce druhém. Neopomenutelný význam má i jako nektarodárná a pylodárná rostlina pro včely a jiný hmyz. 

Zajímavosti: Listy lze používat jako zeleninu. Je nazývána rostlinou sv. Barbory, neboť zůstává zelená dlouho do zimy, a to až do svátku svaté Barbory (4.12), od kterého převzala rostlina český i latinský název.